©
Lugosy 2014-2024
Čarodějná mýtina u Svobodných Heřmanic
Hexenplan bei Freihermersdorf, Polana czarownic koło Svobodnych Hermanic
GPS: N 49°56.65183', E 17°40.41068'
Všeobecné vzdělání vysoké kvality by mělo být ve vyspělém společenství povinností. I přes povinnou školní docházku tomu tak na některých základních školách již delší dobu není. Historie se opakuje a v rámci různých exodů mas bigotních fundamentalistických hlupáků archaického ražení do Evropy je za pár let docela možné, že upadneme zpět do středověku nebo ještě kamkoliv níže, ale vždy tam, kde tyto tupé hordy se svým sníženým věděním jsou již po staletí.
Článek vznikl jako memento jednoho dění, které by nevzniklo, kdyby již tehdy lidi měli mozek informovaný a nenechali se jako ovce ovlivňovat různými sektářskými bláboly ziskuchtivých a po moci prahnoucích jezuitských demagogů.
Srdečně děkuji panu Petru Zahnašovi, bez jehož nezištné pomoci by příspěvek nevznikl.
Krátké info o obci
Vesnice Svobodné Heřmanice (starší názvy Hermannsdorf, Hermanni Villa, Hermansdorf, Hermanstorf, Freyhermersdorf, Freihermersdorf, Frei-Hermersdorf), poprvé písemně zmíněná v roce 1250 v Lyonu vydané listině papeže Inocence IV., leží v okrese Bruntál v opavské části Slezska. Přídavné jméno Svobodné (Frei) získala obec Heřmanice do názvu s privilegiem volnosti, což dokládá urbář majitele obce, manžela Anny Tworkowské, evangelíka Jana Václava Sedlnického z Choltic z roku 1611, a následně urbář dalšího majitele obce, katolíka Václava z Oppersdorfu z roku 1623.
Vsí protéká Heřmanický potok, vlévající se do Hvozdnice, vede silnice třetí třídy číslo 4609 Opava - Horní Životice (1884, 1897), začínají silnice třetí třídy 4422 Svobodné Heřmanice - Staré Heřminovy (1892, 1903) a 46018 Svobodné Heřmanice - Košetice - Velké Heraltice (1904) a od roku 1970 končí železniční trať číslo 314 Opava-východ - Horní Benešov (29.6.1892). Katastrem obce prochází dvě páteřní vedení vysokého napětí 400 kV - od roku 1988 VVN 405 Horní Životice - Nošovice na stožárech Mačka, přejmenované od roku 2016 v souvislosti s výstavbou transformovny Kletné na VVN 459 Horní Životice - Hladké Životice a od roku 2016 VVN 458 Horní Životice - Krasíkov na stožárech Delta.
Vlivem příznivé polohy v malebném údolí Heřmanického potoka panuje v obci celoročně určité mikroklima. Teplota v létě je o cca 2-4°C níže oproti Opavě a Krnovu, a tak o 1-2deg;C výše ve srovnání s Bruntálem. Kopce po obou stranách údolí obec chrání před silnými větry, velikými mrazy i šílenými vedry, povodeň zde byla naposledy ve dvacátém století. Závistiví Opaváci obec nazývají dírou, přitom např. autobusové spojení je hustší a čas dojezdu autem do Opavy kratší, než z mnoha obcí na Prajzké nebo na Hradecku či Kyjovicku :-)
Obec byla vždy bohatá díky těžbě břidlice a jejímu zpracování na stavební materiál, střešní krytiny, brousky, školní tabulky a jiné produkty. Po posledním vyhoření Horního Benešova (obnoven legendárním Adolfem Riegrem - cihly „R”) vznikl nový stavební zákon, přikazující užití nehořlavé střešní krytiny, a proto zdejší břidlice s charakteristickou tmavě modro-šedou barvou pokryla všechny střechy v blízkém i velmi vzdáleném okolí. Použití červené pálené tašky při rekonstrukci zdejších starých domů je sice cizí prvek, avšak originálních břidlicových střech zůstalo takové minimum, že už to nikomu ani nepříjde.
Do roku 1945 ves obývali lidé, navenek loajální k režimu Adolfa Hitlera, kefírera s úchylnou patkou a štětkou pod nosem. Poválečná kolektivní vina je naprostý nesmysl, neboť důvodem expozice silného nacistického cítění bylo pošlapané ego zamindrákované části Němců, kteří po vzniku Československa nesnesli zařazení mezi národnostní menšiny. Němce, co to neřešili a chtěli vklidu žít v nové republice, donutili k podpoře Henleina všeobecnou atmosférou strachu a hrozbou násilí. Německé komunisty a Benešovce rovnou zavřeli do koncentračních táborů v Německu. Není neobvyklé, že s nenacistickou částí sudetských obyvatel naší obce někteří pováleční osídlenci udržovali až do smrti písemný styk. Vesměs si psali s rodinami původních majitelů svých nemovitostí.
Autorovo slovo úvodem
V roce 2014 jsem hledal nějaké téma na kešku ze své obce. Jako fanda regionální historie jsem nechtěl volit žádné novodobé téma, jelikož těch je všude plno. Zaměřil se tedy na věci z minulosti, a to z doby, kdy nacionalismus ještě byl neznámý pojem a lidi různých národností mezi sebou žili v klidu a pokoji. Pátral jsem a přemýšlel a krom známých věcí, jako je trať 314, těžba břidlice na Šifru nebo kostel Nejsvětější trojice, s údivem objevil i neznámé.
Kajetana Rudolfa Koschatzkeho a Mariannu Saligerin, osoby zrozené nebo žijící ve Svobodných Heřmanicích, mající podstatný význam pro tehdejší Rakousko-uherskou monarchii.
Kajetan Rudolf Koschatzky (8.12.1789 Svobodné Heřmanice - 19.8.1824, zámek Štemplovec), první rakousko slezský botanik, pohybující se vesměs pěšky z Heřmanic do Krnova a Olomouce, zmapoval svým dílem veškerou faunu a floru Jeseníků, okolí Heřmanic a Krnovska. Byl také nadšeným mineralogem, přírodovědcem, básníkem a historikem. Jelikož je mi tento pán svými koníčky sympatický, a nikde v obci není nijak zmiňován, rozhodl jsem se jej od 29.6.2014 zpopularizovat založením kešky na místě, kde je nádherný výhled, a kde je obrovský předpoklad, že zde nejednou pobýval či tudy procházel.
Zaujalo mě Koschatzkého dílo Der Hexenplan bei Freihermersdorf s neznámým rokem vydání (tipuju před rokem 1822, tedy před vydáváním přírodopisných publikací), pojednávající o posledním případu vampýrismu na území monarchie v letech 1754 až 1755, kdy bylo díky bojácnosti lidí, pramenící z nevzdělanosti, tělo Saligerin a dalších osmnácti po ní pohřbených lidí exhumováno a označeno za vampýry.
Naštěstí to bylo ještě v době před GDPR, kdy se na netu dalo objevit množství různých údajů a faktů v němčině i češtině, takže pátrání, dá-li se to tak nazvat, probíhalo docela rychle.
Díky Monice Slezákové nemuselo proběhnout krkolomné zjišťování faktů v archivech, paní Slezáková mi vše takříkajíc naservírovala až pod nos ve své bakalářské práci z 26.4.2011. Stěžejní bylo jméno Marianna Saligerin. Paní Slezáková později vypracovala na podobné téma 26.4.2013 magisterskou diplomovou práci a 14.7.2021 disertační práci, tu již provdána jako Enenklová.
Co víc si přát, zaplesal jsem, nyní již stačí provést práci v terénu a najít v lese onu mýtinu, kam byly exhumované ostatky převezeny z heřmanického hřbitova k „očistnému” ohni.
Podle popisu paní Slezákové i z pramenů se mělo jednat o místo v Heřmanickém lese na hranici katastru s obcí Jakartovice, tudíž v lese někde za nynější tratí mezi krmelcem u studánky a trampskou osadou Cannawake. Pamětníci události ani původní obyvatelé obce již nežijí, nebylo se koho zeptat. Patřil-li by les Lichtenštejnskému knížectví, proslulému precizním zmapováním celé lokality, určitě by bylo místo zaneseno v lesních plánech a podle mezníků lehce nalezitelné.
Kde však najít místo pohřbení upírů v neděleném obecním lese, který byl změněn jak těžbou břidlice, tak celkovým plněním funkce lesa, kdy dával dřevo a byl průběžně obnovován?
Zkusil jsem si vytipovat nějaké lokality poblíž hranice a poté v nich přímo na místě s pomocí vyzařované energie nechat pracovat instinkt, citlivost a minulost v sobě nesenou, díky níž je občas možno nahlédnout jinam. Byla to mravenčí práce, mnohdy vysilující, kdy se střídaly různé pocity pozitivní i negativní. Stísněnost jsem cítil na několika místech. Na jednom dokonce začalo být úplné ticho, přestal foukat vítr, zurčet potůček, zpívat ptáci, a tak jsem jej po pár minutách s velmi podivným pocitem zalehlých uší raději opustil.
Chodil jsem pěšky i jezdil na svém bicyklu značky Tripol z roku 1927 křížem krážem po celém lese. Procházel císařské otisky, vojenské mapování a různé jiné dostupné mapy. To vše opakovaně několik let a celou dobu bez výsledku.
Po letech, kdy už jsem si myslel, že je vše víceméně ztraceno a mýtinu nenajdu, zafungovala náhoda. Sešel jsem se roku 2021 v jiné věci s opavským historikem Petrem Zahnašem, a jen tak mezi řečí se mu zmínil o marném hledání mýtiny. Pousmál se, pohledal v kybernetu a poskytnul starou podrobnou mapu oblasti a pramen, kde bylo místo popsáno ještě o něco přesněji, než v mnou nalezených pramenech. Místo označil na nové mapě a bylo vymalováno. Ironií po celé ty roky bylo, že jsem kolem něj téměř pokaždé šel či jel, ale tím, že je dál od cesty, nijak jej necítil a nenapadlo mě tam zavítat.
Jakmile bude hotov terénní průzkum, objeví se zde postupně vše, co se o mýtině podařilo za ty roky zjistit. Upřímně řečeno, od dob Kajetana Rudolfa Koschatzkeho toho o ní moc napsáno nebylo, a její poloha a historie se u místních Němců dědila z generace na generaci víceméně ústně, a tedy postupně zkreslována. Poslední pamětnice, žijící před válkou ve Svobodných Heřmanicích, umřela v lednu 2023 v Augsburgu - Lechhausenu v Německu. Bohužel už jsme se jí nestihli na mýtinu zeptat.
Až se podaří místo označit, uvedu i jeho přesnou polohu, ale vše má svůj čas, neboť se ještě pokusím spojit se spálenými. Kdo ví, třeba nebudou chtít polohu zveřejňovat, nyní je na něm božský klid, blahodárný i pro vampýry, a než by se tam pak scházeli nějací satanisti a podobní kreténi, tak to raději ať zůstane inkognito.
Intermezzo 2024. Z motivačních důvodů odkládáme označení až do odvolání. Vy se ale nenechejte odradit, klidně přijeďte na mýtinu, kešku nebo Šífry a hrdlo svlažte v místním hostinci :-)
Fotografie v hlavičce je symbolický pohled přes kostel Nejsvětější Trojice směrem k čarodějné mýtině.
László Lugosy, Svobodné Heřmanice, 14. srpna 2022 a 6. května 2023.
In situ, aneb něco jako terénní průzkum na mýtině
Pro objasnění tehdejšího myšlení bylo potřeba mýtinu navštívit. I když je na hranici katastru naší obce, je to místo přístupné ponejlépe pěšky nebo na kole. Autem jsme zde byli i přes zákaz vjezdu naposledy někdy před deseti lety, kdy ještě každý úředník jen nerýžoval a vjezd do lesa neřešil, protože se nám nechtělo od značky nést vybavení pro průzkum blízké štoly Studna. S odstupem času tyto zákazy vjezdu vítám, protože brání rejdům sjetých šampónů a v lese je příkladný klid a žádné poházené vajgly.
Čtvrtého května dvacetdvacettři konečně dorazilo jaro natolik, že i takový lenoch jako já měl chuť po práci vyjít ven a bezvětrný zbytek dne využít. Pěšky se mi nechtělo, a tak jsme vyjeli na kole, já letos porvé. Člověk by něvěřil, že kvůli návštěvě místa, vzdáleného od baráku vzdušnou čarou necelých 2,5 km, ujede jen cestou tam 8,35 km a skrz různé terénní vlny to potrvá 35 minut. Potěšila maximálka z kopce 52,5 km/h a celkový průměr 13,9 km/h. Zpět už to šlo pomaleji, neboť profil trati se zrcadlově obrátil.
Mýtina překvapila svou obyčejností až nevzhledností, pramenící z nedávné těžby zde. Zvyklý na čisté lesy z doby dětství, zanadával jsem si, klopýtajíc přes pařízky, větve, tlející dřevo, trní a různě hluboké muldy od lakatoše na fakt, že stejně jako v Českých Drahách jde především o co nejvíc prachů pro papalášské blbečky nahoře, a jako tam trpí zanedbáním mnohá infrastruktura a budovy, tak v Lesích ČR je zase důsledkem nevzhledný les, ponechaný svému osudu. Jde vidět, že státní podniky celkově reflektují strukturu řízení naší banánové republiky, a než by jejich šéfové měli ve všem ordnung, raději si nechají obestavět svěřený majetek a zaplatí Nebeskému přes exekutora 326 milionů z peněz daňových poplatníků. Samozřejmě nenadávám na hajného, ten má z omezeného rozpočtu určitě problém úklidové brigádníky zaplatit, a tak se o to ani nesnaží.
Předpokládaje hustý porost, rožli jsme Garmina (rožnutí - místní výraz pro rozsvícení nebo zapnutí) už nahoře v třešňové alejce na hlavní silnici, aby se jeho signál stabilizoval, přesnost zvýšila ponejlépe na 1 m, a dole v údolí a na mýtině měl možnost si polohu co nejpřesněji dopočítat. Předpoklad špatného signálu byl naplněn i přes fakt totálního vymýcení porostu v dosti velkém prostoru. Střelka létala jako zběsilá, a když ukázala 0 m, za chvíli odjela někam jinam a již se nevrátila. Na každém bodě jsme čekali na její ustálení, ale to nepřicházelo. Nakonec vyplynula trajektorie jakési kostrbaté osmičky, kde se ve dvou místech podařilo signál zastavit. Jejím neustálým opakováním nakonec zůstalo místo jediné, na němž nula svítila nejdéle a bylo opakovatelné vždy při každém osmičkovém kole.
Jen GPS přesnost 3 m přetrvala stále. V okruhu 3 m od onoho hrubého cílového bodu byla na západě lakatošem vyjetá cesta na tahání dřeva ke kamionu, na severu i jihu jen pařízky a muldy, a směrem východním stejný obraz jako na severu a jihu, při podrobnějším průzkumu však modifikovaný o terénní útvar. Ne, nebyl to kurhan, to by po dvě stě šedesáti osmi letech od události bylo moc jednoduché. Byla to pravidelná, po nedávných deštích místy vodou zaplněná, místy jen vlhká rýha, táhnoucí se souběžně s katastrální hranicí směrem od severoseverovýchodu k jihojihozápadu. Po zkušenosti s hranicemi u Radoszyc (Sanok), Konečné u Klokočova, Sidonie, Pilszcze (Głubczyce), Ciermięcic (Głubczyce), Moravského Lačnova (Svitavy), Jarnołtówa (Nysa), Bärenlohu (Vogtland), Neuhausenu (Rehau), Benešova paloučku (Aš) se domníváme, že jde o terénní zaznačení hranice, neboť při pohledu na katastrální mapu v nahlizenidokn.cuzk.cz jsou třeba u souvislé zástavby vidět až 2 m odchylky katastrálního zaměření od reálné polohy domů na fotomapě.
Vypadalo to, že poloha bude jasná, ale vším zjištěným vzniklo několik otazníků. Od stromu s kolem je rigol vzdálený čtyři metry a zaznačená katastrální hranice jedenáct metrů. Vycházíme-li z faktu, že rigol tvoří opravdovou hranici, je popel někde v jeho blízkosti. Vzhledem k počtu těl je pravděpodobné, že kremační oblast měla několik metrů čtverečních. Každopádně se místo nachází někde na spojnici stromu a severního rohu Kavanova domu. V pramenech se nedozvídáme ani o následném označení místa, pro tehdejší a pozdější dobu velmi obvyklém při jakékoliv příležitosti, např. úder blesku, splašení koní, vraždu i zjevení. Vše naznačuje, že heraltická vrchnost chtěla, aby její ovečky na vše co nejdříve zapomněly a nic toto „vítězství nad Ďáblem” nepřipomínalo.
Nevím, zda lze i po tolika letech rozborem půdy zjistit polohu ohniště, každopádně se tato možnost nabízí archeologům, aby vše objasnili přesněji.
Wenzel Saliger a Marianna Saligerin
Marianna Saligerin (1690, Retz - 27.08.1753 Svobodné Heřmanice) se narodila roku 1690 v Retzu v Rakousích, pár kilometrů jihozápadně od Znojma. Jejím prvním manželem byl voják Hamiltonova pluku Leopold Michelman, s nímž měla tři syny. Vojsko se neustále stěhovalo, a to včetně rodinných příslušníků. Předposledním bydlištěm Marianny před Heřmanicemi byl Budišov, kam přišla s rodinou z pražského hostince U černého orla. Zajímavé je, že v Litoměřicích byl také dům U černého orla, kde v letech 1704 - 1753 byla kasárna, takže klidně může jít o omyl při hlášení do matriky.
S Leopoldem sloužil Wenzel Saliger (07.09.1702, Svobodné Heřmanice - 14.06.1767, Svobodné Heřmanice), syn heřmanického rychtáře Hanse Saligera, který pravděpodobně jako Leopoldův přítel vdovu s dětmi zaopatřil. Jako vojenský vysloužilec si ji vzal za ženu 24.09.1731 a usadili se v Heřmanicích na rychtě u bratra Paula Saligera a jeho manželky Anny Rosiny Saligerin.
Saligerové byli dědičnými rychtáři od roku 1611 do 1.10.1769 - 1611 Barthel Saliger, 1669 Johann Saliger, 1706 Hans Saliger (1663-1734), 1730 Paul Saliger (1699-1757), 1757 Florian Saliger. Ve starších pramenech jsou uváděni jako Sahliger,
Krátce po příchodu do Heřmanic se Marianna, lidově (vulgo) zvaná Richter Wenzlin, začala věnovat bylinkářství a lidovému léčitelství. Dle svědectví obyvatel uměla vyléčit leccos a lidé jejích služeb houfně využívali. Jelikož znala účinky koncentrovaných bylinek, dokázala mnohdy přesně předpovědět pacientům zázračné vyléčení z choroby. Jednou prý také s pomocí zrcadla usvědčila zloděje Michaela Saligera (1687 - 1732), manželova staršího bratra, který se však ke krádeži až do své smrti nepřiznal.
Profesní riziko Mariannina řemesla jej v očích bázlivých a nevzdělaných vesničanů posouvalo do sféry nadmíru nebezpečného počínání, obecní společností vnímaného jako čarodějné zlo a narušení zbožné čistoty obce. V konkrétních případech mohlo jít o sousedskou zášť či závist. Toto vše zřejmě odsunulo oba manžele na okraj heřmanické společnosti, a vnímal je tak i Wenzlův bratr Paul Saliger (Martinek 2000, Slezáková 2013, Enenklová 2021).
Magia posthuma ve Svobodných Heřmanicích v letech 1754-1755
Krom nevzdělanosti obyvatel byl spouštěcím momentem heřmanických událostí také narůstající strach, jenž vykrystalizoval v hromadnou paniku a hysterii. Po smrti Marianny Saligerin se postupně začalo obracet veřejné mínění v její neprospěch a bylinkářství s léčitelstvím posloužilo jako předmět doličný v označení osoby Saligerin jako hlavního původce nočních běsů - zjevení, hluku, tlaků na hruď a útoků, jako např. stažení z postele nebo zásahy chlebem. Výslechem vytipovaných svědků proběhlo šetření na více úrovních - heraltický farář Johann Metzner, vrchnostenský úředník Ignatz Sebastian Dworsky (Dvorsky), trio obecní samosprávy ve složení rychtář (fojt, Richter) Paul Saliger, obecní starší Frantz Richter a panský starší Georg König, komisaři olomoucké konzistoře budišovský děkan Joseph Schnerich, později nahrazený farářem Josephem Saligerem a benešovský farář Frantz Hans Zehe.
Schnerich, Saliger a Zehe se snažili celou záležitost uklidnit a posunout do racionálna, bojíce se hrozící davovou psychózou vyvolané hysterie. Svědci však neoblomně trvali na svém, a tak bylo doporučeno provést exhumaci a ohledání celkem 29 mrtvol.
Ohledání se zhostili dva ranhojiči, Johann Tobias Vogl a Johann Peter Wabst. Ostatky byly vykopány a s pomocí háků, vyrobených heřmanickým kovářem, vyzdviženy z hrobů. Po prohlídce byly zase spuštěny zpět. Z 29 těl bylo pouze 10 zcela rozložených, čímž sice vypadla z podezření z infekce vampýrismem od Saligerin, ale nebyla zpětně pochována.
Duchovní i světská komise povolila exekuci 19 ostatků. Ta začala ve čtvrtek 30.01.1755 prolomením hřbitovní zdi a transportem ostatků na louku za hřbitovem, kde byly hlídány. V pátek 31.01.1755 ráno přijel kat ze Sádku, ostatky naložil na vůz a v doprovodu komise je po příčnici (Querweg, příčnice je pro tuto cestu dodnes používané pojmenování) mezi poli a lesem odvezl na mýtinu. Mrtvoly složil a před provedením žehu rozčtvrtil, aby lépe hořela. V sobotu 01.02.1755 byl popel zahrabán, ale případ se ještě zcela neuzavřel (Martinek 2000, Slezáková 2013, Eneklová 2021).
Reakce výkonné moci RUM
Na základě příkazu císařovny Marie Terezie byla urychleně svolána státní komise, která měla za úkol jednou provždy čarodějnictví vymýtit. Komise ve složení lékař Christian Wabst, anatom Johann Gasser a úředník Královského úřadu v Opavě Ignatz Görlich v úterý 11.02.1755 nejprve vyslecha faráře Zeheho, načež provedla exhumaci a pitvu před Saligerin pohřbených ostatků Johanna Roppa, Johanna Heintze a Georga Saligera z důvodu dokázání zcela přirozených posmrtných jevů a průběhu rozkladu těl. Zřejmě také zkoumali oněch 10 ještě nepochovaných těl.
Celý případ analyzoval také osobní lékař císařovny Gerhard van Swieten, a celkově zhnusen odsoudil duchovní i světské tmářství.
V sobotu 01.03.1755 Marie Terezie vydala dekret, zakazující víru v čarodějnice a provádění nepřístojných exhumací jen na základě podvodného konání pověrčivého kléru a duchovenstva svázaného předsudky. Za hlavního viníka tak právem považovala olomouckou biskupskou konzistoř, zastoupenou biskupem Ferdinandem Juliem Troyerem, což vyjádřila také v dopise z 22.03.1755, opět sobotním. Konzistoři přes Troyera přikázala vrátit 222 zlatých a 44 krejcarů, vybraných od obce za úkon vymítání ďábla, členu heraltické komise, zemskému advokátovi Carlu Josephu Czernemu na rok zastavila výkon praxe a výplaty za ni a Ignatz Sebastian Dworsky zaplatil pokutu 100 zlatých.
Na příkaz panovnice byli v rámci osvěty do Heřmanic vysláni dva opavští jezuité, Ignatz Zinner a Martin Baroch. Doprovázel je heraltický farář Johann Metzner. Párkrát přespali v domech, kde strašilo. Delegace však byla neúspěšná, heřmaničtí dále věřili svým bludům.
Ze svých vyjetých kolejí mamonářství nevystoupili ani černoprdelníci. I přes nařízení císařovny nevrátili obci výše zmíněnou sumu hned, ale nasadili různé výmluvy a průtahy. Panovnice, znalá poměrů v katolické církvi, si osobně pohlídala neposkvrnění konzistoře podle sedmého přikázání katolického desatera - Nepokradeš a o provedení vrátky požadovala stvrzenku (kvitance, quittancy, quittung). I přes snahy Troyera (dopis ze 06.06.1755 a 19.08.1755) o zmírnění či zapomenutí vratné částky, Satanovy peníze pánbičkářům nezůstaly (Slezáková 2013).
Prameny
- SLEZÁKOVÁ, M. Vampyrismus a jeho projevy na severní Moravě a ve Slezsku v 17. a 18. století, Brno: Masarykova Univerzita v Brně, Filozofická fakulta, Historický ústav, 2011. 60 s. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Tomáš Malý, Ph.D.
- SLEZÁKOVÁ, M. Soumrak pověrčivosti: poslední velký případ vampyrismu na moravsko slezském pomezí, Brno: Masarykova Univerzita v Brně, Filozofická fakulta, Historický ústav, 2013. 158 s. Vedoucí magisterské práce Mgr. Tomáš Malý, Ph.D.
- ENENKLOVÁ, M. „Jinak než spálením podezřelých těl nelze.”, Případové studie k interpretaci posmrtné magie na moravsko-slezském pomezí, Brno: Masarykova Univerzita v Brně, Filozofická fakulta, Historický ústav, 2021. 293 s. Vedoucí disertační práce doc. Mgr. Tomáš Malý, Ph.D.
- Mgr. Branislav Martinek, Svobodné Heřmanice 1250-2000, Z historie obce, Obecní úřad Svobodné Heřmanice 2000, vydání prvé
- Karolina Wojtucka, Miejsca sabatów czarownic w epoce wczesnonowożytnej – ich znaczenie i topografia. Przyczynek do badań nad procesami o czary na Śląsku i Morawach, Wrocław: Uniwersytet Wrocławski 2020, Acta Universitatis Lodziensis. Folia Historica 107
- https://www.youtube.com/watch?v=q5XiE3knGXg
- https://www.youtube.com/watch?v=0pifaCq3MGw
- https://www.youtube.com/watch?v=eu-tulRSMmM
- https://www.youtube.com/watch?v=FVnOMMk10kc
- https://www.geocaching.com/geocache/GC57WXR_kajetan-rudolf-koschatzky
- https://www.geocaching.com/geocache/GC64HWM_400-kv-rozvodna-horni-zivotice
- https://oenergetice.cz/prenos-elektriny/ceska-prenosova-a-distribucni-soustava-3-dil-vedeni-400-kv
- http://monasterium.net:8181/mom/CZ-NA/CGL/fond?block=125
- https://gedbas.genealogy.net/search/simple?placename=Frei-Hermersdorf&offset=250&max=50
- https://nazorne.wordpress.com/2016/05/09/vudce-vstupuje-na-trh-kefiru-ma-knir-a-je-ciste-bily/
Všeobecné vzdělání vysoké kvality by mělo být ve vyspělém společenství povinností. I přes povinnou školní docházku tomu tak na některých základních školách již delší dobu není. Historie se opakuje a v rámci různých exodů mas bigotních fundamentalistických hlupáků archaického ražení do Evropy je za pár let docela možné, že upadneme zpět do středověku nebo ještě kamkoliv níže, ale vždy tam, kde tyto tupé hordy se svým sníženým věděním jsou již po staletí.
Článek vznikl jako memento jednoho dění, které by nevzniklo, kdyby již tehdy lidi měli mozek informovaný a nenechali se jako ovce ovlivňovat různými sektářskými bláboly ziskuchtivých a po moci prahnoucích jezuitských demagogů.
Srdečně děkuji panu Petru Zahnašovi, bez jehož nezištné pomoci by příspěvek nevznikl.
Dále děkuji své dlouholeté přítelkyni Hance B., která mě v této práci podporovala jak přísunem piva, důležitým pro určitý nadhled, tak
celkovým rodinným zázemím a tolerancí pro tuto časově náročnou činnost.
Upálí křídla i andělům snad, kam se mu zachce, tam zasekne dráp. Černá a bílá, víc nechce znát, jen dvou hranic extrému, Jezuitův řád ... (z textu písně black metalové kapely Törr s názvem Kladivo na čarodějnice, napsané v roce 1987 na hudbu Oty Hereše Alešem Brichtou).
Krátké info o obci
Vesnice Svobodné Heřmanice (starší názvy Hermannsdorf, Hermanni Villa, Hermansdorf, Hermanstorf, Freyhermersdorf, Freihermersdorf, Frei-Hermersdorf), poprvé písemně zmíněná v roce 1250 v Lyonu vydané listině papeže Inocence IV., leží v okrese Bruntál v opavské části Slezska. Přídavné jméno Svobodné (Frei) získala obec Heřmanice do názvu s privilegiem volnosti, což dokládá urbář majitele obce, manžela Anny Tworkowské, evangelíka Jana Václava Sedlnického z Choltic z roku 1611, a následně urbář dalšího majitele obce, katolíka Václava z Oppersdorfu z roku 1623.
Vsí protéká Heřmanický potok, vlévající se do Hvozdnice, vede silnice třetí třídy číslo 4609 Opava - Horní Životice (1884, 1897), začínají silnice třetí třídy 4422 Svobodné Heřmanice - Staré Heřminovy (1892, 1903) a 46018 Svobodné Heřmanice - Košetice - Velké Heraltice (1904) a od roku 1970 končí železniční trať číslo 314 Opava-východ - Horní Benešov (29.6.1892). Katastrem obce prochází dvě páteřní vedení vysokého napětí 400 kV - od roku 1988 VVN 405 Horní Životice - Nošovice na stožárech Mačka, přejmenované od roku 2016 v souvislosti s výstavbou transformovny Kletné na VVN 459 Horní Životice - Hladké Životice a od roku 2016 VVN 458 Horní Životice - Krasíkov na stožárech Delta.
Vlivem příznivé polohy v malebném údolí Heřmanického potoka panuje v obci celoročně určité mikroklima. Teplota v létě je o cca 2-4°C níže oproti Opavě a Krnovu, a tak o 1-2deg;C výše ve srovnání s Bruntálem. Kopce po obou stranách údolí obec chrání před silnými větry, velikými mrazy i šílenými vedry, povodeň zde byla naposledy ve dvacátém století. Závistiví Opaváci obec nazývají dírou, přitom např. autobusové spojení je hustší a čas dojezdu autem do Opavy kratší, než z mnoha obcí na Prajzké nebo na Hradecku či Kyjovicku :-)
Obec byla vždy bohatá díky těžbě břidlice a jejímu zpracování na stavební materiál, střešní krytiny, brousky, školní tabulky a jiné produkty. Po posledním vyhoření Horního Benešova (obnoven legendárním Adolfem Riegrem - cihly „R”) vznikl nový stavební zákon, přikazující užití nehořlavé střešní krytiny, a proto zdejší břidlice s charakteristickou tmavě modro-šedou barvou pokryla všechny střechy v blízkém i velmi vzdáleném okolí. Použití červené pálené tašky při rekonstrukci zdejších starých domů je sice cizí prvek, avšak originálních břidlicových střech zůstalo takové minimum, že už to nikomu ani nepříjde.
Do roku 1945 ves obývali lidé, navenek loajální k režimu Adolfa Hitlera, kefírera s úchylnou patkou a štětkou pod nosem. Poválečná kolektivní vina je naprostý nesmysl, neboť důvodem expozice silného nacistického cítění bylo pošlapané ego zamindrákované části Němců, kteří po vzniku Československa nesnesli zařazení mezi národnostní menšiny. Němce, co to neřešili a chtěli vklidu žít v nové republice, donutili k podpoře Henleina všeobecnou atmosférou strachu a hrozbou násilí. Německé komunisty a Benešovce rovnou zavřeli do koncentračních táborů v Německu. Není neobvyklé, že s nenacistickou částí sudetských obyvatel naší obce někteří pováleční osídlenci udržovali až do smrti písemný styk. Vesměs si psali s rodinami původních majitelů svých nemovitostí.
Autorovo slovo úvodem
V roce 2014 jsem hledal nějaké téma na kešku ze své obce. Jako fanda regionální historie jsem nechtěl volit žádné novodobé téma, jelikož těch je všude plno. Zaměřil se tedy na věci z minulosti, a to z doby, kdy nacionalismus ještě byl neznámý pojem a lidi různých národností mezi sebou žili v klidu a pokoji. Pátral jsem a přemýšlel a krom známých věcí, jako je trať 314, těžba břidlice na Šifru nebo kostel Nejsvětější trojice, s údivem objevil i neznámé.
Kajetana Rudolfa Koschatzkeho a Mariannu Saligerin, osoby zrozené nebo žijící ve Svobodných Heřmanicích, mající podstatný význam pro tehdejší Rakousko-uherskou monarchii.
Kajetan Rudolf Koschatzky (8.12.1789 Svobodné Heřmanice - 19.8.1824, zámek Štemplovec), první rakousko slezský botanik, pohybující se vesměs pěšky z Heřmanic do Krnova a Olomouce, zmapoval svým dílem veškerou faunu a floru Jeseníků, okolí Heřmanic a Krnovska. Byl také nadšeným mineralogem, přírodovědcem, básníkem a historikem. Jelikož je mi tento pán svými koníčky sympatický, a nikde v obci není nijak zmiňován, rozhodl jsem se jej od 29.6.2014 zpopularizovat založením kešky na místě, kde je nádherný výhled, a kde je obrovský předpoklad, že zde nejednou pobýval či tudy procházel.
Zaujalo mě Koschatzkého dílo Der Hexenplan bei Freihermersdorf s neznámým rokem vydání (tipuju před rokem 1822, tedy před vydáváním přírodopisných publikací), pojednávající o posledním případu vampýrismu na území monarchie v letech 1754 až 1755, kdy bylo díky bojácnosti lidí, pramenící z nevzdělanosti, tělo Saligerin a dalších osmnácti po ní pohřbených lidí exhumováno a označeno za vampýry.
Naštěstí to bylo ještě v době před GDPR, kdy se na netu dalo objevit množství různých údajů a faktů v němčině i češtině, takže pátrání, dá-li se to tak nazvat, probíhalo docela rychle.
Díky Monice Slezákové nemuselo proběhnout krkolomné zjišťování faktů v archivech, paní Slezáková mi vše takříkajíc naservírovala až pod nos ve své bakalářské práci z 26.4.2011. Stěžejní bylo jméno Marianna Saligerin. Paní Slezáková později vypracovala na podobné téma 26.4.2013 magisterskou diplomovou práci a 14.7.2021 disertační práci, tu již provdána jako Enenklová.
Co víc si přát, zaplesal jsem, nyní již stačí provést práci v terénu a najít v lese onu mýtinu, kam byly exhumované ostatky převezeny z heřmanického hřbitova k „očistnému” ohni.
Podle popisu paní Slezákové i z pramenů se mělo jednat o místo v Heřmanickém lese na hranici katastru s obcí Jakartovice, tudíž v lese někde za nynější tratí mezi krmelcem u studánky a trampskou osadou Cannawake. Pamětníci události ani původní obyvatelé obce již nežijí, nebylo se koho zeptat. Patřil-li by les Lichtenštejnskému knížectví, proslulému precizním zmapováním celé lokality, určitě by bylo místo zaneseno v lesních plánech a podle mezníků lehce nalezitelné.
Kde však najít místo pohřbení upírů v neděleném obecním lese, který byl změněn jak těžbou břidlice, tak celkovým plněním funkce lesa, kdy dával dřevo a byl průběžně obnovován?
Zkusil jsem si vytipovat nějaké lokality poblíž hranice a poté v nich přímo na místě s pomocí vyzařované energie nechat pracovat instinkt, citlivost a minulost v sobě nesenou, díky níž je občas možno nahlédnout jinam. Byla to mravenčí práce, mnohdy vysilující, kdy se střídaly různé pocity pozitivní i negativní. Stísněnost jsem cítil na několika místech. Na jednom dokonce začalo být úplné ticho, přestal foukat vítr, zurčet potůček, zpívat ptáci, a tak jsem jej po pár minutách s velmi podivným pocitem zalehlých uší raději opustil.
Chodil jsem pěšky i jezdil na svém bicyklu značky Tripol z roku 1927 křížem krážem po celém lese. Procházel císařské otisky, vojenské mapování a různé jiné dostupné mapy. To vše opakovaně několik let a celou dobu bez výsledku.
Po letech, kdy už jsem si myslel, že je vše víceméně ztraceno a mýtinu nenajdu, zafungovala náhoda. Sešel jsem se roku 2021 v jiné věci s opavským historikem Petrem Zahnašem, a jen tak mezi řečí se mu zmínil o marném hledání mýtiny. Pousmál se, pohledal v kybernetu a poskytnul starou podrobnou mapu oblasti a pramen, kde bylo místo popsáno ještě o něco přesněji, než v mnou nalezených pramenech. Místo označil na nové mapě a bylo vymalováno. Ironií po celé ty roky bylo, že jsem kolem něj téměř pokaždé šel či jel, ale tím, že je dál od cesty, nijak jej necítil a nenapadlo mě tam zavítat.
Jakmile bude hotov terénní průzkum, objeví se zde postupně vše, co se o mýtině podařilo za ty roky zjistit. Upřímně řečeno, od dob Kajetana Rudolfa Koschatzkeho toho o ní moc napsáno nebylo, a její poloha a historie se u místních Němců dědila z generace na generaci víceméně ústně, a tedy postupně zkreslována. Poslední pamětnice, žijící před válkou ve Svobodných Heřmanicích, umřela v lednu 2023 v Augsburgu - Lechhausenu v Německu. Bohužel už jsme se jí nestihli na mýtinu zeptat.
Až se podaří místo označit, uvedu i jeho přesnou polohu, ale vše má svůj čas, neboť se ještě pokusím spojit se spálenými. Kdo ví, třeba nebudou chtít polohu zveřejňovat, nyní je na něm božský klid, blahodárný i pro vampýry, a než by se tam pak scházeli nějací satanisti a podobní kreténi, tak to raději ať zůstane inkognito.
Intermezzo 2024. Z motivačních důvodů odkládáme označení až do odvolání. Vy se ale nenechejte odradit, klidně přijeďte na mýtinu, kešku nebo Šífry a hrdlo svlažte v místním hostinci :-)
Fotografie v hlavičce je symbolický pohled přes kostel Nejsvětější Trojice směrem k čarodějné mýtině.
László Lugosy, Svobodné Heřmanice, 14. srpna 2022 a 6. května 2023.
In situ, aneb něco jako terénní průzkum na mýtině
Pro objasnění tehdejšího myšlení bylo potřeba mýtinu navštívit. I když je na hranici katastru naší obce, je to místo přístupné ponejlépe pěšky nebo na kole. Autem jsme zde byli i přes zákaz vjezdu naposledy někdy před deseti lety, kdy ještě každý úředník jen nerýžoval a vjezd do lesa neřešil, protože se nám nechtělo od značky nést vybavení pro průzkum blízké štoly Studna. S odstupem času tyto zákazy vjezdu vítám, protože brání rejdům sjetých šampónů a v lese je příkladný klid a žádné poházené vajgly.
Čtvrtého května dvacetdvacettři konečně dorazilo jaro natolik, že i takový lenoch jako já měl chuť po práci vyjít ven a bezvětrný zbytek dne využít. Pěšky se mi nechtělo, a tak jsme vyjeli na kole, já letos porvé. Člověk by něvěřil, že kvůli návštěvě místa, vzdáleného od baráku vzdušnou čarou necelých 2,5 km, ujede jen cestou tam 8,35 km a skrz různé terénní vlny to potrvá 35 minut. Potěšila maximálka z kopce 52,5 km/h a celkový průměr 13,9 km/h. Zpět už to šlo pomaleji, neboť profil trati se zrcadlově obrátil.
Mýtina překvapila svou obyčejností až nevzhledností, pramenící z nedávné těžby zde. Zvyklý na čisté lesy z doby dětství, zanadával jsem si, klopýtajíc přes pařízky, větve, tlející dřevo, trní a různě hluboké muldy od lakatoše na fakt, že stejně jako v Českých Drahách jde především o co nejvíc prachů pro papalášské blbečky nahoře, a jako tam trpí zanedbáním mnohá infrastruktura a budovy, tak v Lesích ČR je zase důsledkem nevzhledný les, ponechaný svému osudu. Jde vidět, že státní podniky celkově reflektují strukturu řízení naší banánové republiky, a než by jejich šéfové měli ve všem ordnung, raději si nechají obestavět svěřený majetek a zaplatí Nebeskému přes exekutora 326 milionů z peněz daňových poplatníků. Samozřejmě nenadávám na hajného, ten má z omezeného rozpočtu určitě problém úklidové brigádníky zaplatit, a tak se o to ani nesnaží.
Předpokládaje hustý porost, rožli jsme Garmina (rožnutí - místní výraz pro rozsvícení nebo zapnutí) už nahoře v třešňové alejce na hlavní silnici, aby se jeho signál stabilizoval, přesnost zvýšila ponejlépe na 1 m, a dole v údolí a na mýtině měl možnost si polohu co nejpřesněji dopočítat. Předpoklad špatného signálu byl naplněn i přes fakt totálního vymýcení porostu v dosti velkém prostoru. Střelka létala jako zběsilá, a když ukázala 0 m, za chvíli odjela někam jinam a již se nevrátila. Na každém bodě jsme čekali na její ustálení, ale to nepřicházelo. Nakonec vyplynula trajektorie jakési kostrbaté osmičky, kde se ve dvou místech podařilo signál zastavit. Jejím neustálým opakováním nakonec zůstalo místo jediné, na němž nula svítila nejdéle a bylo opakovatelné vždy při každém osmičkovém kole.
Jen GPS přesnost 3 m přetrvala stále. V okruhu 3 m od onoho hrubého cílového bodu byla na západě lakatošem vyjetá cesta na tahání dřeva ke kamionu, na severu i jihu jen pařízky a muldy, a směrem východním stejný obraz jako na severu a jihu, při podrobnějším průzkumu však modifikovaný o terénní útvar. Ne, nebyl to kurhan, to by po dvě stě šedesáti osmi letech od události bylo moc jednoduché. Byla to pravidelná, po nedávných deštích místy vodou zaplněná, místy jen vlhká rýha, táhnoucí se souběžně s katastrální hranicí směrem od severoseverovýchodu k jihojihozápadu. Po zkušenosti s hranicemi u Radoszyc (Sanok), Konečné u Klokočova, Sidonie, Pilszcze (Głubczyce), Ciermięcic (Głubczyce), Moravského Lačnova (Svitavy), Jarnołtówa (Nysa), Bärenlohu (Vogtland), Neuhausenu (Rehau), Benešova paloučku (Aš) se domníváme, že jde o terénní zaznačení hranice, neboť při pohledu na katastrální mapu v nahlizenidokn.cuzk.cz jsou třeba u souvislé zástavby vidět až 2 m odchylky katastrálního zaměření od reálné polohy domů na fotomapě.
Vypadalo to, že poloha bude jasná, ale vším zjištěným vzniklo několik otazníků. Od stromu s kolem je rigol vzdálený čtyři metry a zaznačená katastrální hranice jedenáct metrů. Vycházíme-li z faktu, že rigol tvoří opravdovou hranici, je popel někde v jeho blízkosti. Vzhledem k počtu těl je pravděpodobné, že kremační oblast měla několik metrů čtverečních. Každopádně se místo nachází někde na spojnici stromu a severního rohu Kavanova domu. V pramenech se nedozvídáme ani o následném označení místa, pro tehdejší a pozdější dobu velmi obvyklém při jakékoliv příležitosti, např. úder blesku, splašení koní, vraždu i zjevení. Vše naznačuje, že heraltická vrchnost chtěla, aby její ovečky na vše co nejdříve zapomněly a nic toto „vítězství nad Ďáblem” nepřipomínalo.
Nevím, zda lze i po tolika letech rozborem půdy zjistit polohu ohniště, každopádně se tato možnost nabízí archeologům, aby vše objasnili přesněji.
Wenzel Saliger a Marianna Saligerin
Marianna Saligerin (1690, Retz - 27.08.1753 Svobodné Heřmanice) se narodila roku 1690 v Retzu v Rakousích, pár kilometrů jihozápadně od Znojma. Jejím prvním manželem byl voják Hamiltonova pluku Leopold Michelman, s nímž měla tři syny. Vojsko se neustále stěhovalo, a to včetně rodinných příslušníků. Předposledním bydlištěm Marianny před Heřmanicemi byl Budišov, kam přišla s rodinou z pražského hostince U černého orla. Zajímavé je, že v Litoměřicích byl také dům U černého orla, kde v letech 1704 - 1753 byla kasárna, takže klidně může jít o omyl při hlášení do matriky.
S Leopoldem sloužil Wenzel Saliger (07.09.1702, Svobodné Heřmanice - 14.06.1767, Svobodné Heřmanice), syn heřmanického rychtáře Hanse Saligera, který pravděpodobně jako Leopoldův přítel vdovu s dětmi zaopatřil. Jako vojenský vysloužilec si ji vzal za ženu 24.09.1731 a usadili se v Heřmanicích na rychtě u bratra Paula Saligera a jeho manželky Anny Rosiny Saligerin.
Saligerové byli dědičnými rychtáři od roku 1611 do 1.10.1769 - 1611 Barthel Saliger, 1669 Johann Saliger, 1706 Hans Saliger (1663-1734), 1730 Paul Saliger (1699-1757), 1757 Florian Saliger. Ve starších pramenech jsou uváděni jako Sahliger,
Krátce po příchodu do Heřmanic se Marianna, lidově (vulgo) zvaná Richter Wenzlin, začala věnovat bylinkářství a lidovému léčitelství. Dle svědectví obyvatel uměla vyléčit leccos a lidé jejích služeb houfně využívali. Jelikož znala účinky koncentrovaných bylinek, dokázala mnohdy přesně předpovědět pacientům zázračné vyléčení z choroby. Jednou prý také s pomocí zrcadla usvědčila zloděje Michaela Saligera (1687 - 1732), manželova staršího bratra, který se však ke krádeži až do své smrti nepřiznal.
Profesní riziko Mariannina řemesla jej v očích bázlivých a nevzdělaných vesničanů posouvalo do sféry nadmíru nebezpečného počínání, obecní společností vnímaného jako čarodějné zlo a narušení zbožné čistoty obce. V konkrétních případech mohlo jít o sousedskou zášť či závist. Toto vše zřejmě odsunulo oba manžele na okraj heřmanické společnosti, a vnímal je tak i Wenzlův bratr Paul Saliger (Martinek 2000, Slezáková 2013, Enenklová 2021).
Magia posthuma ve Svobodných Heřmanicích v letech 1754-1755
Krom nevzdělanosti obyvatel byl spouštěcím momentem heřmanických událostí také narůstající strach, jenž vykrystalizoval v hromadnou paniku a hysterii. Po smrti Marianny Saligerin se postupně začalo obracet veřejné mínění v její neprospěch a bylinkářství s léčitelstvím posloužilo jako předmět doličný v označení osoby Saligerin jako hlavního původce nočních běsů - zjevení, hluku, tlaků na hruď a útoků, jako např. stažení z postele nebo zásahy chlebem. Výslechem vytipovaných svědků proběhlo šetření na více úrovních - heraltický farář Johann Metzner, vrchnostenský úředník Ignatz Sebastian Dworsky (Dvorsky), trio obecní samosprávy ve složení rychtář (fojt, Richter) Paul Saliger, obecní starší Frantz Richter a panský starší Georg König, komisaři olomoucké konzistoře budišovský děkan Joseph Schnerich, později nahrazený farářem Josephem Saligerem a benešovský farář Frantz Hans Zehe.
Schnerich, Saliger a Zehe se snažili celou záležitost uklidnit a posunout do racionálna, bojíce se hrozící davovou psychózou vyvolané hysterie. Svědci však neoblomně trvali na svém, a tak bylo doporučeno provést exhumaci a ohledání celkem 29 mrtvol.
Ohledání se zhostili dva ranhojiči, Johann Tobias Vogl a Johann Peter Wabst. Ostatky byly vykopány a s pomocí háků, vyrobených heřmanickým kovářem, vyzdviženy z hrobů. Po prohlídce byly zase spuštěny zpět. Z 29 těl bylo pouze 10 zcela rozložených, čímž sice vypadla z podezření z infekce vampýrismem od Saligerin, ale nebyla zpětně pochována.
Duchovní i světská komise povolila exekuci 19 ostatků. Ta začala ve čtvrtek 30.01.1755 prolomením hřbitovní zdi a transportem ostatků na louku za hřbitovem, kde byly hlídány. V pátek 31.01.1755 ráno přijel kat ze Sádku, ostatky naložil na vůz a v doprovodu komise je po příčnici (Querweg, příčnice je pro tuto cestu dodnes používané pojmenování) mezi poli a lesem odvezl na mýtinu. Mrtvoly složil a před provedením žehu rozčtvrtil, aby lépe hořela. V sobotu 01.02.1755 byl popel zahrabán, ale případ se ještě zcela neuzavřel (Martinek 2000, Slezáková 2013, Eneklová 2021).
Reakce výkonné moci RUM
Na základě příkazu císařovny Marie Terezie byla urychleně svolána státní komise, která měla za úkol jednou provždy čarodějnictví vymýtit. Komise ve složení lékař Christian Wabst, anatom Johann Gasser a úředník Královského úřadu v Opavě Ignatz Görlich v úterý 11.02.1755 nejprve vyslecha faráře Zeheho, načež provedla exhumaci a pitvu před Saligerin pohřbených ostatků Johanna Roppa, Johanna Heintze a Georga Saligera z důvodu dokázání zcela přirozených posmrtných jevů a průběhu rozkladu těl. Zřejmě také zkoumali oněch 10 ještě nepochovaných těl.
Celý případ analyzoval také osobní lékař císařovny Gerhard van Swieten, a celkově zhnusen odsoudil duchovní i světské tmářství.
V sobotu 01.03.1755 Marie Terezie vydala dekret, zakazující víru v čarodějnice a provádění nepřístojných exhumací jen na základě podvodného konání pověrčivého kléru a duchovenstva svázaného předsudky. Za hlavního viníka tak právem považovala olomouckou biskupskou konzistoř, zastoupenou biskupem Ferdinandem Juliem Troyerem, což vyjádřila také v dopise z 22.03.1755, opět sobotním. Konzistoři přes Troyera přikázala vrátit 222 zlatých a 44 krejcarů, vybraných od obce za úkon vymítání ďábla, členu heraltické komise, zemskému advokátovi Carlu Josephu Czernemu na rok zastavila výkon praxe a výplaty za ni a Ignatz Sebastian Dworsky zaplatil pokutu 100 zlatých.
Na příkaz panovnice byli v rámci osvěty do Heřmanic vysláni dva opavští jezuité, Ignatz Zinner a Martin Baroch. Doprovázel je heraltický farář Johann Metzner. Párkrát přespali v domech, kde strašilo. Delegace však byla neúspěšná, heřmaničtí dále věřili svým bludům.
Ze svých vyjetých kolejí mamonářství nevystoupili ani černoprdelníci. I přes nařízení císařovny nevrátili obci výše zmíněnou sumu hned, ale nasadili různé výmluvy a průtahy. Panovnice, znalá poměrů v katolické církvi, si osobně pohlídala neposkvrnění konzistoře podle sedmého přikázání katolického desatera - Nepokradeš a o provedení vrátky požadovala stvrzenku (kvitance, quittancy, quittung). I přes snahy Troyera (dopis ze 06.06.1755 a 19.08.1755) o zmírnění či zapomenutí vratné částky, Satanovy peníze pánbičkářům nezůstaly (Slezáková 2013).
Prameny
- SLEZÁKOVÁ, M. Vampyrismus a jeho projevy na severní Moravě a ve Slezsku v 17. a 18. století, Brno: Masarykova Univerzita v Brně, Filozofická fakulta, Historický ústav, 2011. 60 s. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Tomáš Malý, Ph.D.
- SLEZÁKOVÁ, M. Soumrak pověrčivosti: poslední velký případ vampyrismu na moravsko slezském pomezí, Brno: Masarykova Univerzita v Brně, Filozofická fakulta, Historický ústav, 2013. 158 s. Vedoucí magisterské práce Mgr. Tomáš Malý, Ph.D.
- ENENKLOVÁ, M. „Jinak než spálením podezřelých těl nelze.”, Případové studie k interpretaci posmrtné magie na moravsko-slezském pomezí, Brno: Masarykova Univerzita v Brně, Filozofická fakulta, Historický ústav, 2021. 293 s. Vedoucí disertační práce doc. Mgr. Tomáš Malý, Ph.D.
- Mgr. Branislav Martinek, Svobodné Heřmanice 1250-2000, Z historie obce, Obecní úřad Svobodné Heřmanice 2000, vydání prvé
- Karolina Wojtucka, Miejsca sabatów czarownic w epoce wczesnonowożytnej – ich znaczenie i topografia. Przyczynek do badań nad procesami o czary na Śląsku i Morawach, Wrocław: Uniwersytet Wrocławski 2020, Acta Universitatis Lodziensis. Folia Historica 107
- https://www.youtube.com/watch?v=q5XiE3knGXg
- https://www.youtube.com/watch?v=0pifaCq3MGw
- https://www.youtube.com/watch?v=eu-tulRSMmM
- https://www.youtube.com/watch?v=FVnOMMk10kc
- https://www.geocaching.com/geocache/GC57WXR_kajetan-rudolf-koschatzky
- https://www.geocaching.com/geocache/GC64HWM_400-kv-rozvodna-horni-zivotice
- https://oenergetice.cz/prenos-elektriny/ceska-prenosova-a-distribucni-soustava-3-dil-vedeni-400-kv
- http://monasterium.net:8181/mom/CZ-NA/CGL/fond?block=125
- https://gedbas.genealogy.net/search/simple?placename=Frei-Hermersdorf&offset=250&max=50
- https://nazorne.wordpress.com/2016/05/09/vudce-vstupuje-na-trh-kefiru-ma-knir-a-je-ciste-bily/
